Lenka Chroboková, 24-ročná rodáčka z Ostravy, dokáže svoje životné smerovanie zabaliť do siedmich písmen – folklór. Závislosť od ľudového tanca sa u mladej dizajnérky zrodila ešte v čase, keď ju rodičia vyprevádzali do škôlky. Lenka si neskôr zamilovala i prácu s farebnými látkami, a tak jej kroky viedli k štúdiu odevného dizajnu na Univerzite Tomáša Baťu v Zlíne. Šikovná študentka medzitým stihla navrhnúť kostýmy pre českú drámu Osmdesát dopisů i pre študentské filmy Kočky a Rytířství, obliekla finalistky súťaže Miss Academia a vyskúšala si i tvorbu odevov pre reklamný spot. Okrem toho už štyri roky šije pre folklórne súbory a ako sama hovorí, nepozná krajší pocit, ako keď jej pod rukami vzniká nový kroj. Kým pri výrobe kostýmov a krojov zväčša vyjadruje osobnosť niekoho iného, pri autorskej tvorbe preniká na povrch jej vlastný štýl. Tak vzniká jedinečná fúzia jej najväčších vášní, ktorú zosobnila i v súťažnej kolekcii Shine. Energická folkloristka nevylučuje, že ju túlavé topánky v blízkej dobe zavedú do Španielska. Teraz sa však naplno venuje móde a teší sa na to, ako vytvorí ďalšie šaty, v ktorých sa zákazníčky budú cítiť ako princezné.
Víťaz súťaže Brillance Fashion Talent získa možnosť vytvoriť svoju vlastnú kolekciu – máš už nejakú predstavu, ako by vyzerala tá tvoja?
Ještě přesně ne, něco už mám zhruba v hlavě, ale teď se zaměřuju na dokončení kolekce pro letošní Brillance, o další kolekci budu uvažovat potom.
Tvojou neskrývanou vášňou je už od detstva folklór a tanec – kedy a ako ťa táto tvoja „droga“ urobila závislou?
Asi v momentě, kdy jsem si začla uvědomovat hodnoty, když jsem pochopila, že mí opravdoví přátelé jsou právě z řad folkloristů, když jsem si oblékla kroj a cítila se úžasně, když jsem uslyšela hrát naši houslistku z cimbálovky, když jsem zažila nejkrásnější chvíle mého života právě se souborákama. Nevím, co k tomu mám říct, k lásce vede dlouhá cesta.
Pri súťažnej kolekcii si sa inšpirovala ľudovou slávnosťou „Jazda kráľov“. V dnešnej dobe sa už odohráva len v malej hŕstke obcí. Zúčastnila si sa jej niekedy naživo? Ako to celé prebieha? Čo ťa na tejto slávnosti najviac upútalo?
Ano, zůčastnila jsem se Jízdy králů ve Vlčnově. Je to velká slavnost, která se odehrává poslední víkend v květnu. Ta hlavní část, tedy samotná jízda obcí se odehrává v neděli a je to velmi honosná a fascinující podívaná. Líbí se mi to, že má takovou tradici. Jezdí se už minimálně 200 let a lidi vlastně ani neví, jaký byl počáteční impulz pro vznik něčeho tak bizarního. To, že se v dnešní době mladý kluk převleče do dámského kroje a celý den jezdí na koni s růží v puse a ještě to je pro něj čest je opravdu docela bizarní. Ale přijde mi to velmi krásné, že si lidé ctí tradice a celý rok se na to chystají. Tady je to opravdu ještě folklor, ikdyž samozřejmě i zde již pronikly komerční záležitosti jako je výběr vstupného, stánky s pivem a pod. A v neposlední řadě mě nadchnul nádherný Vlčnovský kroj.
Táto kolekcia je aj o napätí medzi hranicami mužského a ženského elementu. Kde sú podľa teba tieto hranice v dnešnej dobe?
Myslím, že ty hranice jsou v dnešní době už dost tenké. V minulosti se více oddělovala role muže a ženy ve společnosti, i v celkovém vizuálním pojetí. Dnes je celkem běžné, když na ulici potkáte někoho, o kom uvažujete, jestli je holka nebo kluk. Ale právě ta tenká hranice pro mě vytváří to napětí. Ona tam stále je, ikdyž často se překračuje. Je to dost subjektivní otázka, ale je pro mně přitažlivá. Jak daleko ještě můžu zajít, abych už tu hranici neporušila? Je to jako domeček z karet – můžu přidat ještě jednu kartičku, nebo už celý domek spadne? Ale obecně nejsem pro překračování těchto hranic, prostě žena má být ženou, muž mužem a dítě dítětem.
Folklór z dnešného sveta postupne mizne. Čo sa dá podľa teba urobiť, aby sa nestratil úplne?
Člověk by měl být k němu veden od dětství rodiči, aby si byl později schopný uvědomit jeho hodnoty. Je hodně lidí, kteří si neuvědomují, že náš úžasný folklor je jedna z mála věcí, ketré můžeme nabídnout světu. Musíme o něj pečovat. A jistou „reklamu“ mu můžu dělat také já jako tvůrce, o to se zrovna snažím.
Aké boli tvoje prvé kontakty s módnym návrhárstvom?
Myslím, že téměř stejné jako u všech návrhářek – šila jsem na panenky, kreslila, pak na sebe, kreslila, pak na kamarádky a zase kreslila. A nakonec jsem šla oděv studovat.
Navrhovala si šaty pre dva ročníky súťaže Miss Academia. Ako si spomínaš na túto prácu?
No, bylo to zajímavé. Holky finalistky chtějí být nejkrásnější, nejštíhlejší, mít nejkratší sukni a nejhlubší výstřih, občas jsem se musela smát, když jsem to pozorovala. Díkybohu jsem ale měla v obou ročnících štestí na normální holky, se kterými se dalo v pohodě domluvit a realizaci šatů nechaly úplně na mně.
Čo ťa napĺňa viac – keď ľudia tlieskajú tvojim modelom alebo tvojmu tancu a spevu?
Naplňuje mně obojí. Ale musím říct, že největší úspěch je zatím pro mě právě kolekce, kterou dodělávám na Brillance. Okruh mých přátel je totiž tak trošku rozdělený na dva tábory. Jedním jsou lidi, kteří se věnují módě a folklor je jim často cizí, a druhým jsou folkloristi, kterým je zas často móda španělskou vesnicí. A když ted pracuji na kolekci, která spojuje módu a folklor, tak vlastně přibližuji tyto dva rozdílné světy, protože folkloristům můžu prostřednictvím jim srozumitelného média ukázat, jak je možné se dívat na oděv, že to není jen tričko a džíny, a naopak. Velkou výhrou je pro mě to, když mi například kamarád, který absolutně nerozumí módě, řekl, že mi poslal hlas v internetovém hlasování ne proto, že se známe, ale proto, že se mu ta práce fakt líbí. A podoných ohlasů jsem již zaznamenala víc. Já jsem se při tvorbě té kolekce velmi otevřela, dala jsem do ní hodně citu a svých prožitků a lidé to vycítili. Takže úplně nejkrásnější potlesk pro mě bude ten, když mi lidé zatleskají po přehlídce!
Tento rok si navrhla aj filmové kostýmy pre drámu Osmdesát dopisů, ktorá súťažila aj na tohtoročnom Artfilmfeste v Trenčianskych Tepliciach. Ako si sa dostala k tejto práci? Prezraď nám niečo zo zákulisia – ako to celé prebiehalo – od ponuky, cez návrhy, realizáciu až po výsledný efekt na plátne?
Dopisy! Pro mě jedna velká náhoda a zároveň výhra. Tento celovečerní film měl dost složitý proces vzniku. Jedná se o hraný debut režiséra Václava Kadrnky, který tímto způsobem vypráví svůj osobní příběh, když mu bylo čtrnáct let a jeho otec emigroval do Londýna. Se svou matkou se pak snažili překonat tehdejší byrokracii a vycestovat za ním. Odehrává se to v roce 1987.
Celý film vznikl z velmi omezeného rozpočtu, musel se přepisovat scénář, také lehce měnit a zmenšovat natáčecí štáb…Bylo to složité, ale velmi si cením toho, že ten film nakonec přece jen vznikl a zaznamenává úspěchy. Musím říct, že Vašek je velmi vytrvalý a ambiciózní člověk, se kterým mi bylo ctí spolupracovat. Od samého začátku tomu projektu věřil, ikdyž to vypadalo mnohokrát bledě. Je to jeho osobní příběh, se kterým se potřeboval jako tvůrce totuto cestou vyrovnat. Teď když dělám kolekci motivovanou zase mým životním příběhem, tak úplně chápu tu hybou sílu, která ho při práci vedla a vážím si ho ještě víc. Samozřejmě, film není jen práce režiséra, ale celého štábu, který se nakonec sešel naprosto báječný a jsem velmi ráda, že jsem měla možnost poznat například hlavní herečku – cimbalistku Zuzanu Lapčíkovou, jejiž hudbu jsem milovala již dávno před tímto filmem, a mnohé další lidi ze štábu. Všichni to jsou nesmírně pracovití a silní lidé. Kostýmy jsem tvořila ještě společněs Veronikou Karhulíkovou.
Končí sa práca kostýmového návrhára po doklepnutí posledného stehu, alebo ťa potrebujú aj na pľaci?
No tak v hollywoodské produkci to tímto možná končí, ale při Dopisech určitě ne. Ten film vznikal dost „punkově“, takže přesné kostýmy jsme měly nachystané jen pro hlavní herce a všechny vedlejší postavy a komparzisty jsme oblékaly až na místě. Každý den jsme sebou vozily vlastně celou kostymérnu, kterou jsme vždy musely vyložit, naložit, přebrat, uklidit. Film se odehrává na konci zimy, kostymérna byla plná těžkých kabátů, bund a bot, takže ve výsledku jsme se velmi nadřely i fyzicky. A hlavně, náš štáb byl opravdu malinký, takže jsme zároveň plnily funkci kostymérek – nachystat, vyžehlit, obléknout, hlídat návaznosti v jednotlivých záběrech. Dřina, ale za tu zkušenost to stálo!
Navrhovala si kostýmy aj pre filmy Kočky (2009) a Rytířství (2010). O aké produkcie išlo? Čo sa ti na práci na filme páči?
Jsou to studentské filmy, které točili spolužáci ze školy. Naše škola je v tomto směru dobře vymyšlená, protože na jedné fakultě se vyučují obory, ketré se navzájem potřebují k dotažení práce do konce. Takže když potřebuju nafotit kolekci, skočím o patro níž za fotografy, s přehlídkou nám pomůžou kamarádi z marketingu a když „audiovizáci“ potřebují kostymérky, skočí zase oni za námi. A takhle jsem se dostala i ke Kočkám a Rytířství. Většinou je to dost náročná práce, protože studenti nemají tolik peněz ani času na realizaci jako velké produkce. A hlavně jim chybí zkušenosti, takže se natáčení často dost natahuje. Ale zase, kde jinde se to máme naučit. I přesto všechno jsou to úspěšné filmy, které si své místo pod sluncem našly.
Odmietol si už niekedy herec obliecť tvoj kostým? Čo si robila/by si robila v takom prípade?
No, někdy je herec trošku překvapený, ale asi se mi ještě nestalo, že by vyloženě odmítnul. Spíš mají snahu vyjádřit názor, jak by to bylo lepší. Někdy je to fajn, protože herec se pak lépe s kostýmem stotožní, což je důležité pro to, aby se vcítil do role, kterou má hrát. Jindy jsem zas neoblomná já. Vlastně si vzpomínám na jednu paní, která mě přesvědčovala, že sukni s takovou délkou, kterou jsem ji dala obléknout, v roce 1987 určitě nenosila. Tak jsem ji musela vysvětli, že v tom roce ji bylo o dvacet let méně a ukázat ji fotky, že ženy v jejim současném věku opravdu takové sukně nosily. Tak to pak uznala.
Čo ťa po nahliadnutí do filmovej brandže najviac prekvapilo?
Asi ta fyzicka i psychická náročnost, na to nejsem od šicího stroje zvyklá.
Sú filmové kostýmy oblasťou, ktorej by si sa chcela pohybovať i naďalej?
No, rozhodně bych se ráda ještě někdy chtěla podílet na nějakém tom filmu, protože je to úplně něco jiného, než móda. Člověk musí nad kostýmem přemýšlet jinak, protože vyjadřuje osobnost někoho jiného, přitom ve vlastní tvorbě se vyjadřuju především sama za sebe. Navíc je to kolektivní práce. Ale momentálně mě asi více přitahuje fashion.
Trúfla by si si na hollywoodsku produkciu?
No tak nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ale… nikdy neříkej nikdy.
Plánuješ v rámci štúdia aj zahraničnú stáž. Ak áno, kam ťa lákajú túlavé topánky?
Určitě bych ráda zkusila nějakou stáž. Láká mě Španělsko, učím se španělsky a španělská kultura mě přitahuje už od mala, takže jsem si jistá, že by tento pobyt byl pro mě jistě velmi přínostný a isnpirativní.
Od roku 2007 šiješ kroje pre folklórne súbory. Pri tradíciách asi inovácie nie sú veľmi vítané, alebo sa mýlim? Neobmedzujú ťa takto striktne komponované zadania?
To ne, beru to jako svou práci, a mám ráda ten pocit, když mi pod rukama vzniká něco tak krásného, jako je kroj, a když si ho pak následně někdo oblékne a má z něj radost. Ale je fakt, že se snažím je trochu dávat do původního stavu, protože v dnešní době si je lidi často zdobí různými moderními galanterními ozdobami a šijou je z moderních umělých materiálů, což se mi nelíbí.
Máš za sebou niekoľko samostatných i kolektívnych výstav a prehliadok – na ktoré z nich rada spomínaš? Prečo?
Na všechny vzpomínám ráda. Ale pokud mám nějakou říct, tak možná moje první výstava. Vernisáž byla tehdy víceméně pro mé kamarády a rodinu, aby vůbec věděli co dělám, bylo tam hodně jídla a pití, protože jsme to spojili s oslavou mých dvacátých narozenin, přišli mi zahrát kamarádi z cimbálovky, protě fajn odpoledne.
Má osobný život vplyv na tvoju tvorbu?
Velmi, ve své tvorbě čerpám hlavně sama ze sebe, svých zkušeností, zážitků, emocí, zklamání i radostí. Prostě ze života.
Termín na odovzdanie hotovej kolekcie, ktorú predvedieš na BFT 2011 sa už blíži. Ako to vyzerá „v dielni“ Lenky Chrobokovej?
Jako po výbuchu. Samozřejmě dodělávám a šílím, že to nestihnu.
Čo ťa najviac inšpiruje, kde hľadáš nové nápady?
To je různé, inspirace chodí odevšad. Ale obecně hlavně ve svém životě, v každodenních maličkostech, v umění, ve folkloru, v historii, v cizích kulturách – je toho moc.
Čo robíš, keď ti veci nevychádzajú podľa tvojich predstáv?
Tancuju, přitom jsem šťastná.
Aký je tvoj doterajší najväčší úspech?
Největší úspěch pro mě je, když mi zákaznice řekne, že se v mých šatech cítí jako princezna.
Ako vyzerá tvoj bežný deň?
Šiju, šiju, šiju, pak šiju, no a když zbyde ještě trochu času tak….šiju. No ale teď vážně, můj život se opravdu točí více méně kolem mé tvorby, ať už se jedná o tvrobu autorskou nebo zakázkovou. Šiju vlastně skoro pořád. Ale samozřejmě si najdu čas i na zábavu. Obecně je to tak, že v neděli odjedu do Zlína do školy, a ve čvrtek se vracím zase zpět do Ostravy, abych mohla jít tancovat do souboru. Ráda se chodívám bavit s přáteli, je to relax a člověk přijde na jiné myšlenky, pročistí si hlavu, aby druhý den mohl zase naplno fungovat sám se sebou. No a jindy taky ráda zajdu do kina, na výstavu, do divadla, cestuju, sportuju, studuju, je to různé, na co je zrovna nálada.
Ak by si nenavrhovala módu, tak by si bola … ?
Učitelka výtvarné výchovy na střední škole nebo ZUŠ. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že tudy má cesta nevede a ze školy jsem utekla.
Aké sú tvoje plány do budúcnosti?
Chci cestovat, jak už jsem psala, láká mě Španělsko, také Peru, Francie, Orient. Takže, vyjet na zkušenou do zahraničí a pak se uvidí. Ale rozhodně bych se chtěla stále věnovat módě.
Tvojich 5 vychytávok, ktoré by si nevymenila za nič na svete?
Jen pět? Tak tedy přátele, tanec, fashion, internet, čokoláda.
Foto: J.Kocián
Foto: Archív L.Ch.
Foto: J.Kocián
Foto: J.Kocián
Foto: J.Kocián
Tvorbu Lenky Chrobokovej uvidíte aj na slávnostnom finále Brillance Fashion Talent 2011 už 29. septembra v bratislavskom Auparku. Za svoje favoritky môžete hlasovať tu.
Zhovárala sa Zuzana Zimmermannová
