Poprvé jsem se potkala s paní Geraldinou Muchovou v roce 1992, kdy byla v Praze založena Muchova nadace a trust. Společnost, ve které je shromážděno veškeré dílo malíře Alfonse Muchy, založila Geraldina, která pochází ze Skotska a dnes žije na Hradčanském náměstí, společně se svým synem Johnem. Ten řídí nadaci, která je dnes již mezinárodním trustem, z Londýna, kde žije s manželkou a třemi dětmi. Jeho otec, Jiří Mucha, za svého života nashromáždil téměř vše, co vytvořil malíř Alfons Mucha, a spolu se svými knihami a spisy zanechal tak po sobě originální uměleckou sbírku, která dnes nepatří jen rodině, ale všem. V prostředí plném secesních předmětů a historie jsme s usměvavou paní Geraldinou a její milou češtinou vzpomínaly na naše první setkání a povídaly si, jak šel čas. Mimo jiné i o tom, jak to vše začalo.
Za války v Anglii
V době, kdy mnozí utíkali před Hitlerem, byla Anglie plná mladých lidí, kteří žili v různých táborech. Všichni byli v roce 1940 vítáni, třebaže se předpokládalo, že mezi nimi budou i špioni. Češi bydleli ve vnitrozemí, v malých lázních Lemington Spa. Sem se přestěhovala i sestřenice Geraldiny Thomsen se dvěma tetami, a ona je tam jezdila navštěvovat. V té době studovala na Královské hudební akademii kompozici. Při cestě na studentskou sešlost ve tmě hledaly se sestřenicí dům, kam byly pozvané, a narazily na mladíka v uniformě cizinecké legie. Na francouzskou otázku anglicky odpověděl, že hledá stejný dům, jako ony. Byl to poručík Jiří Mucha. Tak se seznámili. Bylo to na jaře a na podzim roku 1941 se vzali. Geraldině Thomsen Muchové bylo v té době dvacet čtyři a Jiřímu dvacet šest let. „Jirka neměl tehdy peníze ani na prstýnky. Naši z toho byli úplně vyjevení. Alfonse Muchu znali jako současníka Tolouse Lautracka a Sarah Bernhardtové, pro kterou navrhoval plakáty, kostýmy i šperky. Zdálo se jim nemožné, že má tak mladého syna,“ vzpomíná paní Geraldina.
Manželské štěstí však netrvalo dlouho. Brzy po svatbě byl Jiří Mucha přeložen k letectvu, stal se válečným korespondentem BBC a cestoval po celém světě. Geraldina tak často byla sama. Sice si psali, na speciální papíry, ale ne všechny dopisy byly odeslány, takže po válce Ministerstvo národní obrany všechny neodeslané dopisy vrátilo.
Poprvé v Praze
Na Prahu byla Geraldina strašně zvědavá, znala ji jen z vyprávění. A hrozně se na ni těšila. Tři roky po válce se to tu podle jejích vzpomínek hemžilo ruskými a americkými vojáky, kteří měli ty nejlepší vztahy. Češi vytáhli nádherné kroje a chodili v nich v neděli na procházky po Stromovce. Geraldina s Jiřím, jeho sestrou, malířkou Jarmilou a maminkou Jiřího Maruškou tehdy bydleli ve vile Muchových v Bubenči.
V roce 1948 přišlo však velké zklamání. „Jirka se šel tehdy poradit s Janem Masarykem, co dál. Ale přišel už pozdě. Domů se vrátil úplně zdrcený a řekl mi: „Byl jsem na návštěvě u mrtvého člověka.“ “Vzpomíná na tu dobu Geraldina. Porodit odjela paní Geraldina do Anglie. Syn John se narodil v květnu 1948 a na podzim se oba vrátili zpět do Prahy. Jiří Mucha zatím pro ně připravil byt v horní části vily. Dům měli moc rádi, ale nakonec se museli přece jen odstěhovat. Bubeneč byla přeměněna v diplomatickou čtvrť a na kterou vilu si diplomat tehdy ukázal, tam byl nastěhován.
Domeček na Hradčanech, kde bydlí paní Geraldina dodnes, pronajala původně církev britskému vojenskému atašé. Musel se však odstěhovat, bydlel totiž moc blízko u Hradu. Nakonec pronajala církev dům Jiřímu Muchovi, právě proto, že byl prázdný. Všechny věci tak přestěhovali na Hradčany, kde je velká část z nich dodnes. Všechny secesní, krásné a plné historie. Jiří Mucha si však nového bydlení příliš neužil. Krátce na to ho totiž zavřeli.
„Dali mu šest let za to, že byl špion. Protože nebyl zavřený hned v první vlně roku 1948, neskončil tak špatně, jako čeští letci z Británie.“ Po návratu z tříletého vězení se Jiří Mucha živil psaním scénářů pro Barrandov, ale psal je anonymně. Celkem jich napsal kolem třiceti, některé se realizovaly, některé nebyly nikdy natočeny. Geraldina v době, kdy jim bylo finančně nejhůře, překládala z angličtiny. „Mojí největší starostí tehdy bylo, abych sehnala jídlo pro Johna.“ Jiří Mucha o svém pobytu ve vězení své ženě moc nevyprávěl, ale napsal o tom knihu Studené slunce. Po svém návratu z vězení měl však problémy s vydáváním svých vlastních knížek, a tak psal především o svém otci Alfonsu Muchovi. V roce 1960 se setkal s panem Bryanem Reedenem, který pracoval pro Viktoria-Albert Muzeum v Londýně, a ten ho požádal o plakáty Alfonse Muchy. V Anglii je chtěl vystavovat. A tak začaly boje s tehdy československými úřady, které nechtěly vývoz plakátů ze země povolit. Nakonec rodině těch pár razítek úředníci dali.
Základy sbírky
Až do roku 1980 zařizoval vše Jiří Mucha sám, přes Národní galerii. Světová proslulost Alfonse Muchy je tedy zásluhou pouze a jen Jiřího Muchy. Rodina našla spoustu obrazů, plakátů a návrhů šperků ve Francii, kde Alfons Mucha dlouho žil a pracoval, ale většina jeho prací zůstala v domečku na Hradčanském náměstí.
V roce 1966 odjel John studovat do Anglie, kde bydlel u své babičky. Geraldina za ním často jezdila a i pro Jiřího Muchu bylo v 70. letech snadnější cestovat, když měl ženu více v Anglii než v Praze. V Londýně studoval John Mucha ekonomii a ruštinu, i přesto, že ji v Praze nenáviděl. Po škole se oženil a dnes má již tři děti. Pracovat začal jako bankéř pro jednu z největších německých bank.
Když se po smrti Jiřího Muchy vrátil John Mucha do Prahy, dost lidí se domnívalo, že začne rodina vše rozprodávat. Ale nakonec byla založena Muchova nadace a trust. John peníze nepotřeboval a Geraldina chtěla, aby vše zůstalo pohromadě. Když zemřela babička Maruška Muchová, všechno bylo rozděleno na půl mezi Jiřího a jeho sestru Jarmilu. Ta zemřela bez dětí a bez manžela, takže se vše nakonec zase spojilo. „Bylo to znamení, že to tak má zůstat,“ tvrdí Geraldina Muchová. Rodina se všeho zřekla a založila nadaci, která se postupem let proměnila v mezinárodní trust.
Hlavní díl starostí dnes leží na Johnovi Muchovi a jeho talent k bankovnictví se dnes hodí. Bez jeho zkušeností a kontaktů by nebyla rodina schopna Nadaci a dnes mezinárodní trust vůbec založit. Cílem Muchova trustu je podle slov Jiřího Muchy: „Chránit a zachovat rodinnou sbírku a propagovat práci Alfonse Muchy prostřednictvím výstav.“ Kromě trustu bylo v Praze založeno i Muchovo muzeum, první muzeum na světě věnované životu a dílu Alfonse Muchy /1860-1939/, které je umístěno v barokním Kaunickém paláci v historickém centru Prahy, v objektu, který je dnes majetkem švýcarské firmy. Výběr přibližně sta děl, skládající se z olejomaleb, kreseb, pastelů, soch, fotografií a osobních předmětů, poskytuje jedinečný pohled do světa slavného autora plakátů pro Sarah Bernhardtovou a autora slavné Slovanské epopeje. Odkaz, jehož mezinárodní věhlas založil Jiří Mucha, a ve kterém pokračuje jeho syn John, se stal tak věhlasným nejen u nás, ale po celém světě.